Pohled do historie Éterické oleje se pro terapeutické, spirituální (náboženské a liturgické) a kosmetické účely používaly již před 5000 lety. Aromaterapie vznikla v orientálních kulturách Číny, Indie, Persie a Egypta a na západ se šířila spolu s civilizací. Již nejstarší posvátné knihy hinduistického náboženství (védy) se zmiňují o parfémech a aromatických produktech, které rozdělují podle způsobu využití na liturgické a terapeutické. Jejich znalost se v Indii udržela nejméně 3000 let díky ajurvédě (léčitelství), v níž se využívá řady éterických olejů. Základním znakem ajurvédského léčitelství je aromaterapeutická masáž, při které se využívají byliny z místních rostlin a stromů. Také staří Číňané propagovali masáže. Nejstarší dochované lékařské texty z Číny, které vznikaly kolem roku 2700 př. n. l., patří mezi klasická díla rostlinné medicíny. Je velmi pravděpodobné, že staré civilizace Číny a Indie uplatňovaly určité formy aromaterapie, protože z Egypta jsou tyto praktiky i doloženy.

Střední východ Již před 3000 lety užívali Egypťané rostliny v lékařství, v masážní terapii, v chirurgii, pro přípravu a konzervaci jídel, při náboženských obřadech a pro mumifikaci. Destilace vodní párou byla tehdy ještě neznámá, a tak aromatické oleje a kadidla připravovali mořením rostlinného materiálu v olejích a tucích. I když se našly také doklady, které potvrzují, že se Egypťané pokoušeli o destilaci. Ve staré Mezopotámii používali Sumerové, Babylóňané, Hebrejci i jiné semitské národy aromatické látky (oleje a kadidla) k náboženským účelům. Aromatické oleje a rostliny byly používány také k rozšiřování vědomí a zlepšování meditací při starém spirituálním léčení a náboženských obřadech. Aromatické vykuřování a pálení kadidel nemělo otupovat člověka, ale zamezit nepříznivým podmínkám a pročistit ovzduší.

Řekové a Římané
Řekové sice oceňovali používání éterických olejů spirituálně, ale častěji je používali v lékařství. Tyto zvyky, stejně jako mnoho jiného, se později dostaly k Římanům. Dioscorides, lékař římské Neronovy armády, žijící v prvním století, začlenil do své lékařské encyklopedie, která se na dalších tisíc let stala standardní lékařskou příručkou, i kapitolu o olejích. Prováděl také první pokusy s primitivní destilací, při níž získal kafr a terpentýn. Řečtí lékaři, jako byl Hippokrates nebo Asclepiades, používali také aromatické látky. Hippokrates se úspěšně bránil epidemiím tím, že nechal celé Athény vykouřit aromatickými látkami. O mnoho století později byla tato praxe, byť méně systematicky, používaná při smutně proslulých morových epidemiích. Stejně jako dříve Řekové a Římané rozšiřovali znalosti léčivých rostlin po Malé Asii, Středním Východu a při svých výbojích i po Evropě a severní Africe i Arabové. Později, v jedenáctém století, se křesťanští křižáci vrátili do Evropy s dobrou znalostí slavných arabských parfémů i alchymie, která se stala předchůdcem moderní chemie. Tyto události byly pokračováním již existujícího, rozsáhlého obchodu s vonnými rostlinami, jenž se rozšířil z Indie po Řecké a Římské říši.

Avicenna
Objev destilace je připisován Peršanům, konkrétně uznávanému lékaři, filosofofi a alchymistovi Hakimu Abu Ali Abdulah Husayn Ibn Sinovi, známějšímu na Západě jako Avicenna. Ve skutečnosti byla parfémovaná tekutina, vyráběná primitivní destilací, používaná v Persii už před Avicennovým narozením. Již ve třináctém století byla pak slavná damascenská růžová voda exportována až do Číny, Indie a Evropy, kde se používala k nejrůznějším účelům. Zdá se tedy, že destilace byla objevena a vyvinuta v průběhu staletí a později zdokonalena Avicennou specificky pro výrobu éterických olejů. Avicenna se narodil roku 980 našeho letopočtu v oblasti dnešního Uzbekistánu. Byl zázračným dítětem, jehož genialitu podporoval jeho učenný otec, a tak byl již ve čtrnácti letech jmenován vrchním lékařem na královském dvoře. Otcova smrt a místní politické převraty přiměly Avicennu, aby se vydal na cesty, které ho zavedly až do Persie. Říkalo se mu princ lékařů, protože vytvořil dílo: Al-Quanun fi'l Tibb (Kánon lékařství), které je hodnoceno jako jedna z nejslavnějších, nejvýznamnějších a nejvlivnějších lékařských knih v historii Východu i Západu. Stal se standardní příručkou na dalších 500 let a vytvořil základ pro většinu středověkých lékařských škol. Avicenna nejenom zakládal nemocnice se zaváděním nového terapeutického systému, ale zdokonaloval i proces filtrace, sublimace a kalcinace. Jedná se o postupy, které jsou pro destilaci čistých éterických olejů nepostradatelné. Také nashromáždil farmakologické údaje o více než 800 rostlinných látkách a o jejich vlivu na lidské tělo.

Evropa
První hodnověrný popis destilace skutečných éterických olejů je připisován katalánskému lékaři Arnaldu de Villanova, žijícímu ve třináctém století, který zřejmě zavedl umění destilace do standardní evropské lékařské praxe. Během patnáctého století se také různí objevitelé vraceli s mnoha novými rostlinami a parfémy, posbíranými všude po světě. Šestnácté století přineslo v aromaterapii a výrobě čistých éterických olejů další významný pokrok. Bylo publikováno mnoho děl o poznání destilace a éterických olejích. Sedmnácté století bylo považováno za zlatou éru anglických herbalistů (bylinkářů), jejichž fytoterapie okrajově zahrnovala i éterické oleje. Během osmnáctého století však fytoterapie utrpěla porážku od nastupující chemie. Nastalo postupné odloučení lékařů dávajících přednost chemickým sloučeninám od léčitelů, kteří zůstali věrni fytoterapii. Stále víc a víc chemiků se pokoušelo izolovat z rostlin pouze některé látky, než aby používali rostlinu samotnou.Poté, co technický pokrok umožnil vědcům pozorovat mikroorganismy, vznikla koncem devatenáctého století etiologická škola myšlení, která zjistila, že nemoci mohou být způsobeny bakteriemi. Do té doby vycházeli všichni lékaři především z prací Avicenny a starých řeckých mistrů (Galen, Dioskorides a Hippokrates) a věřili, že nemoc vzniká následkem špatného fungování organismu. Poté se do centra zájmu již dostalo hledání mikroskopických příčin onemocnění a léků a vakcín, které by s nimi bojovaly. Využití éterických olejů v lékařství postupně ztrácelo na významu a těžiště využívání éterických olejů se přesunulo do oblasti parfumerie a potravinářství.

Aromaterapie
Aromaterapii oživil koncem dvacátých let dvacátého století francouzský kosmetický chemik René-Maurice Gattefossé, který se o éterické oleje začal zajímat na základě vlastních pozorování, jež učinil, když pracoval pro rodinnou parfumerii. Všiml si, že mnoho éterických olejů používaných při výrobě parfémů bylo lepšími antiseptiky než chemické antiseptické látky. Zvlášť velký dojem na něj udělala mimořádně léčivá schopnost levandule, kterou objevil, když si při výbuchu v laboratoři popálil ruku a okamžitě nato ji ponořil do čistého levandulového oleje. Ruka se zahojila během několika hodin, aniž by byla infikována nebo na ni zůstaly jizvy. To ho přivedlo k výzkumu využití éterických olejů v dermatologii a kosmetice.Brzy poté publikoval další Francouz, Albert Couvreur, knihu o využití éterických olejů v lékařství. Současně se nezávisle na tom začal šířit výzkum všude po světě. V Austrálii byly zaznamenány antiseptické a antimikrobiální účinky čajovníkového oleje, v Itálii se zase studovaly psychologické účinky éterických olejů. Francouzský lékař Jean Valnet začal zavádět používání éterických olejů ve své lékařské praxi a vydal knihu Praktická aromaterapie a vyučoval další lékaře, kteří dnes v aromaterapii pokračují. Jeho žačka, francouzská biochemička Marguerite Mauryová začala také klást důraz na využití éterických olejů při masážích. V průběhu posledních třeiceti let přibylo v moderní aromaterapii mnoho významných osobností, kteří navázali na předchozí poznatky